Inkluzivní design

Autor: Pavel Andrašší

Semestrální práce – Povídka/fiktivní rozhovor

Tato práce vznikla v rámci předmětu Inkluzivní design, který je součástí studia oboru Design informačních služeb. Závěrečné hodnocení předmětu je postavené na samostatné semestrální práci, přičemž studenti si mohli zvolit formu zpracování podle vlastních preferencí a tématu. Já jsem se rozhodl pro fiktivní rozhovor, protože mi přišel jako nejvhodnější způsob, jak přiblížit bariéru z pohledu konkrétního člověka.

Práce se opírá o povinnou strukturu, která zahrnuje jasné pojmenování bariéry, konkrétní situaci, ve které k ní dochází, a její dopad na cílovou skupinu. Dále bylo potřeba popsat způsob, jakým byla bariéra identifikována, jaká byla navržena a ověřena možná řešení, a proč bylo nakonec vybráno právě to konkrétní.

Součástí zadání je také reflexe nad tím, co dané řešení přináší, jaké může mít limity, a co si autor z celého procesu odnáší. Fiktivní rozhovor v této práci je inspirovaný skutečnými situacemi z mého okolí a snaží se ukázat, že překonávání bariér v digitálním prostředí není jen otázkou techniky, ale hlavně vztahů, porozumění a odvahy říct si o pomoc.

Digital age gap

Semestrální práce do předmětu DESB25 – Inkluzivní design v jarním semestru 2025 oboru Design informačních služeb

Lída nedávno nastoupila na pozici vedoucí dětské skupiny v menším městečku. Její pracovní náplní je celková starost o zaměstnance, provoz skupiny na denní bázi a z části i výpomoc s dětmi ve třídách. Lída se stará o komunikaci s rodiči, správu docházkového systému, umisťování jídelníčků a aktualit na digitální kanály, které se používají pro komunikaci s rodiči, nebo veřejností.

Pro představení naší hlavní aktérky je nutno zmínit, že byla odjakživa dobrodružná povaha a ničeho se jen tak nezalekla, svůj život trávila aktivně, nejraději venku prací okolo domu, nebo na nesčetných výletech, či výšlapech na kole s rodinou.
Lída se, po mnoha letech práce ve státních vzdělávacích institucích, rozhodla přijmout pozici vedoucí dětské skupiny u jedné neziskové organizace. Její motivací bylo především to, že její děti už jsou ve věku, kdy nepotřebují už tolik její péče, dokonce už chodí na střední školu, a tak byl z jejího pohledu čas a příležitost zkusit si po těch letech něco nového, kde bude mít přímý vliv na to, jakou kvalitu péče dětem bude moci dopřát.

Po nástupu do nového zaměstnání byla Lída převážně velice spokojená a byla si jistá, že se rozhodla správně. Jen z jedné věci měla trochu obavu, a to z toho, že nebude umět dostatečně dobře a rychle používat nové technologie, programy, aplikace, prostě vše, co je třeba, aby splnila nároky na digitální kompetence. I přesto všechno byla odhodlána ve své nové výzvě uspět.

Bylo samozřejmostí, že každý nový zaměstnanec podstoupil školení na práci s těmito nástroji, ale Lída z toho měla pocit neúplnosti, zmatení a trochu i studu, že na ni bylo vše příliš rychlé. Během školení nevznesla žádné připomínky, protože se cítila trapně, když viděla že ostatní nováčci se tváří, že je jim vše jasné hned na první dobrou. Vnímala, že v rámci nově nabraných zaměstnanců byla výrazně starší a v používání technologií rozhodně měla co dohánět. To si uměla přiznat i sama.

Zprvu zkoušela veškerou komunikační agendu přesunout do podoby přímého kontaktu s rodiči, ale věděla, že tím jen oddaluje nevyhnutelné. Různé úkoly, docházky, nebo komunikace na sociálních sítích pro ni byly velice vyčerpávající a narůstal v ní pocit frustrace. Byl to mix emocí, který vedl i k myšlenkám, že už je na to vše prostě „moc stará” a že už nemá na to, aby splnila požadavky současné doby.

Toto vše vyústilo v několik na sebe se kumulujících problémů. Napříč snaze předávat informace rodičům osobně při předávání dětí, nebylo možné vše stíhat a tím pádem začalo docházet ke komunikačním šumům a ztrátám informací jak na straně naší hrdinky Lídy, nebo i na straně rodičů. Konkrétně to vedlo k problémům s platbami za školné, nesrovnalosti v odhlašování stravného a docházky a v neposlední řadě k vyhroceným situacím v komunikaci s rodiči když „prasklo”, že Lída navenek dostatečně transparentně nekomunikovala výskyt případů planých neštovic v jedné ze tříd, což vedlo ke zhoršení vztahů s rodiči, reputační ztrátě instituce a poklesu zájmu o její skupinu.

Lída, která byla zvyklá zvládat vše sama, měla naštěstí dostatek sebereflexe a vyhodnotila, že takto to dál nejde a bude muset aktivity, kterým se doteď snažila vyhnout, jednou provždy vyřešit.
Rozhodla se, že se ve svém volném čase vrátí zpět ke školení ohledně uživatelských dovedností v digitálním prostoru, které absolvovala hned po svém nástupu, a dožene to, co před sebou tlačila posledních pár měsíců.
Snad hned ve druhém tréninkovém videu si všimla jedné věci, na kterou úplně zapomněla „Digitální buddy”.
Toto spojení jí předtím znělo podivně a nějak tomu nevěnovala pozornost, ale teď ji začalo docházet, že i přes prvotní neochotu, která pramenila z těžkosti si přiznat selhání a potlačit své ego, by tohle mohla být cesta jak se tzv. „do toho dostat”.

„Digitální buddy” v podstatě znamenalo, že ve firmě je vytvořen program, kde lidé veřejně sdílejí svoje zkušenosti s digitálními službami, nebo nějakou oblastí a nabízejí ostatním kolegům pomoc, konzultace nebo krátký trénink. Lídě se následně podařilo dostat na sdílený dokument, kde byl výpis oblastní, či konkrétních nástrojů a k nim i odpovídající „buddy”.

Jedno ze jmen na seznamu jí bylo povědomé a vzpomněla si, že jde o jednu z kolegyň, která nastupovala ve stejném termínu jako nová posila do teamu, který řešil marketing. Trochu se jí ulevilo, protože pokud už se rozhodla někoho kontaktovat a požádat o pomoc, tak to aspoň bude člověk, kterého alespoň trochu zná.
Na druhý den ji obratem přišla kladná odpověď a hned několik návrhů termínů na online meeting. Lída by raději preferovala setkání naživo, ale bylo jí jasné, že kvůli velké vzdálenosti tato forma není možná.

Před samotným meetingem Lídina nervozita stoupala, bála se, že bude nějakým způsobem čelit nepříjemným otázkám či hodnocení toho, jak doteď celou tuto, pro ni neuchopitelnou digitální agendu, vedla.

Tereza: „Ahoj, tak tě ráda vidím aspoň takto online na dálku. Až teď mi došlo, že se vlastně známe z toho úvodního školení.“

Lída: „Taky tě zdravím, a děkuji moc za to, že sis na mě našla čas. Je to pro mě všechno hrozně nový a některý věci mi prostě nedávají smysl ani po shlédnutí těch videonávodů.“

Tereza: „Úplně v pořádku, ráda ti s tím pomůžu. Je fajn, že sis to aspoň sama nejdřív zkusila. Vůbec se nedivím, je možné, že některý návody už budou neaktuální. „

Lída: „No to právě bude asi jeden z problémů, co mám, protože ta aplikace prostě vypadá jinak a nejsem schopna najít ty funkce co potřebuji.“

Tereza: „Dobrý vědět. Aspoň se od něčeho můžeme odpíchnout. Tak jdeme na to?“

Lída: „Určitě. Teď prioritně bych potřebovala na ten „ Fejsbuk” té naší skupiny napsat, že tu máme už jeden prokázaný případ neštovic. Ale když se tam snažím přihlásit, tak mi tu pořád něco píše o aktualizaci podmínek a já naprosto netuším, jestli to můžu odklepnout, nebo radši ne.“

Tereza: „Chápu, jojo to je tam každou chvíli a stejně ti nezbyde nic jinýho než s tím souhlasit, takže to klidně potvrď, to je úplně v pořádku“

Lída: „Aha, dobře, tak já to odklikávám. A hele no konečně se můžu dostat dál. Já ten svůj „ Fejsbůk” mam taky, ale tenhle skupinkovej vypadá prostě trochu jinak.“

Tereza: „No vidíš, jak nám to jde. Hele, říkala jsi, že Facebook máš a že potřebuješ dát ven nějaký post o neštovicích. Tak to teď zkus třeba sama jako bys to dělala na tom osobním a já počkám a případně budu asistovat.“

Lída: „Cože mám dát ven? Nějaký „ poust?” Já potřebuji teď napsat příspěvek na tu zeď nebo jak se to jmenuje. Asi jsem se špatně předtím vyjádřila, promiň. “

Tereza: „Nenene, to já se omlouvám, říkala si to naprosto správně, ale já na tebe začala mluvit moc technickou řečí. Jak dělám v tom marketingu, tak už si ani neuvědomuji, že nemluvím jako většina lidí. Ano, tím „poustem” jsem myslela příspěvek a omlouvám se za zmatení.“

Lída: „Ahá, už to chápu. No to víš nám starým to už pomalu myslí. Tak, snad se mi podařilo napsat ten příspěvek. Co teď s tím mám dělat? Nějak to odeslat? “

Tereza: „No, prve se zeptám, pro koho přesně ten příspěvek má být, kdo ho má vidět?“

Lída: „Určitě jen pro rodiče dětí tu ve skupince“

Tereza: „Ok, v tom případě tam pod jménem tvojí skupinky nenastavuj, že ten příspěvek má byt veřejný, ale když na to klikneš, tak by tam mělo být něco jako „skupina” a podobně. “

Lída: „Jo, je to něco jako „Skupinový příspěvek”, to je ono?”

Tereza: „Přesně tak. Asi si tam ještě nic nedávala tím pádem to tam není nastavený, ale odteď by tam měla být tato možnost už předvyplněna. Tak jestli to máš, tak to odešli.”

Lída: „A máme to všechno opravdu dobře? Co když tam bude nějaká chyba nebo tak? ”

Tereza: „Když tam bude něco špatně, tak se to zpětně upravit, tím se netrap. ”

Lída: „Uf, tak ještě, že tak. Já to teda odesílám. A je to to tam. Zdá se mi, že tam žádná chyba není. ”

Tereza: „No vidíš, tvůj první post… teda příspěvek na skupinkovým profilu. Gratuluji.”

Lída: „Díky opravdu moc. A hele už to komentuje paní Langerová, píše, že děkuje za informaci.”

Tereza: „Takže mise úspěšně splněna.”

Lída: „Vypadá to tak a děkuji ti opravdu moc. Já vím, že pro tebe to musí být úplná blbost, ale mě tohle hodně pomohlo.”

Tereza: „Vůbec nemáš zač. Hele myslíš, že to do příště zvládneš sama, nebo budeš potřebovat příště ještě asistenci?”

Lída: „No já doufám, že to už zvládnu sama. Psala jsem si tu průběžně poznámky. Asi to půjde pomalu, ale věřím, že to dám.”

Tereza: „Hele, tak se můžeme domluvit, že to zkusíš a pokud by to opravdu nešlo, tak si zase zavoláme?”

Lída: „To bych byla moc ráda, ale slibuji, že se s tím prve poperu sama abych zbytečně neotravovala. ”

Tereza: „Ok, tak domluveno. Potřebuješ ještě něco, když už spolu mluvíme? ”

Lída: „No, je mi to blbý tě ještě otravovat, ale potřebovala bych pomoci s docházkovým systémem. Úplně mi není jasný, jak funguje tady ten systém náhrad docházek. ”

Tereza: „Jaj…tak to tě tady asi zastavím, protože já s tím vůbec nepracuju, takže ti asi moc bohužel nepomůžu. To je mi líto, ale já jsem s tím nikdy nedělala. ”

Lída: „Jasný, to je úplně v pohodě. Mě to vůbec nedošlo, že s tímhle u vás v marketingu asi pracovat nebudeš. Promiň.”

Tereza: „Já si myslím, že když se podíváš do té tabulky těch “Digital buddies”, tak tam určitě bude někdo napsanej k tomu docházkovýmu systému.”

Lída: „Super nápad, podívám se komu se můžu ozvat. Snad mě nepošle do háje.”
Tereza: „Nééé to se neboj, my to všichni děláme rádi, protože chceme prostě posunout něco dál. Takže se rozhodně neboj ozvat. ”

Lída: „Můžu se zeptat ještě na poslední věc? Máte z toho vůbec něco, že tu se mnou pálíš svůj čas? Nějakou kompenzaci od firmy? ”

Tereza: „Tohle jde trochu mimo firmu. Máme povolené tyto konzultace v pracovní době, pokud nám to nějak výrazně nezasahuje do práce. Jinak je to dobrovolnická aktivita v rámci firmy a my jsme rádi, že můžeme kolegům, jako ty, pomoci.”

Lída: „Hm, tak to je od vás moc pěkný. To jsem v dnešním světě moc nečekala, že by to takhle někdo měl nastavený. Díky vám moc za to”

Lída: „Jak říkám, nemáš zač, ale měla bych taky takovou prosbu. Zkus se zamyslet, jestli ty se svými zkušenostmi taky něčím nemůžeš přispět. Chápu že o „digital buddyho” asi zájem mít nebudeš, ale určitě je hodně oblastí, kde bys mohla něco předat dál. Pokud tě něco napadne, tak dej klidně vědět”

Lída si uvědomila, jaký velký balvan před sebou vláčela a jak se jí postupně začíná ulevovat. Setkání s, teď už svým „Digitálním buddy”, bylo velice přátelské a vše se neslo v pozitivním duchu. Žádné odsuzování, žádné hodnocení, jen snaha někomu pomoci. Lída po několika dalších setkáních byla schopna pochopit nástroje, které potřebovala ovládat, aby mohla efektivně řídit svoji skupinu. Také vylepšila svoji komunikaci s rodiči, která je důležitou součásti její denní agendy.

Přemýšlela často jak je to hrozně fajn, že tenhle program vznikl z iniciativy zaměstnanců – jako podpora pro ty, kdo se někdy ztrácí v digitálním světě nebo prostě jen potřebují s něčím poradit. Byla to čistě dobrovolná pomoc od kolegů pro kolegy, bez nároků na odměnu, bez kompenzací jejich času. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc si byla jistá, že si vybrala správné místo, kde chce pracovat a taky velkou motivaci zapojit se do podobných programů, aby mohla předávat i své zkušenosti, které sice nejsou z digitální sféry, ale věřila, že svoji cílovou skupinu si určitě najdou.

„Možná nejsem stará – jen jsem nikdy neměla trpělivého průvodce.”