Reflexe: Hackathon 2025
Autor: Pavel Andrašší

Reflexe dvoudenního designového Hackathonu @KISK

Be ready!

Když jsem se dozvěděl o plánovaném Hackathonu, ihned jsem začal zvažovat, jakým způsobem bych mohl přispět k organizaci eventu. Vnímal jsem to jako příležitost navázat hlubší kontakty se spolužáky a kantory a zároveň získat praktické zkušenosti s organizací akcí v akademickém prostředí.

Přihlásil jsem se jako dobrovolník, do týmu zajišťujícího občerstvení a také do skupiny zaměřené na sběr informací a potřeb od účastníků. Tato role mi otevřela dveře k lepšímu pochopení náročnosti organizace takových událostí a důležitosti efektivní komunikace mezi týmy. Byl jsem si vědom toho, že úspěch akce závisí na detailech a hladké spolupráci, což mě motivovalo k maximálnímu nasazení, hlavně v komunikační rovině s ostatními organizátory, kde mám někdy tendence to vzít vše na sebe a nekomunikovat.

Jednou z myšlenek, která mě během příprav hluboce ovlivnila, byla věta Romana Hřebeckého:
„Zkuste k tomu přistoupit jako k designové výzvě.“

Tento přístup jsem nejen integroval do svého pracovního procesu, ale také sdílel s ostatními. Rozhodl jsem se aplikovat standardní postupy designového myšlení: vcítění se, definice problému, ideace, prototypování a testování.

Pozorování, testování, vyhodnocování a orientace během příprav

Organizace akce na dálku přinesla specifické výzvy. Abych lépe porozuměl situaci, podnikl jsem terénní výzkum.

Připravil jsem si dotazy od ostatních organizátorů, kteří nemohli být fyzicky přítomni, a jsem konzultoval jsem je na fakultě s kantory.

Podniknul jsem hovor se dvěma spolužáky z vyšších ročníku a získal feedback na jejich zkušenost a návrhy co udělat lépe.

Prohlédl si prostory a testoval své domněnky přímo na místě. Tento proces zahrnoval plánování a ověřování všech aspektů akce, od logistiky po technické detaily. Získaná data jsme poté analyzovali během pravidelných organizačních schůzek, kde se diskutovaly nejen zjištěné problémy, ale také návrhy jejich řešení.

Musím vyzdvihnout úroveň spolupráce v našem organizačním týmu. Každý člen přispěl svou odborností, což významně přispělo k úspěchu akce.
I přes drobné chyby v logistice probíhalo vše hladce díky sdílené odpovědnosti a nasazení všech zúčastněných. Bylo inspirující sledovat, jak každý dokázal využít své silné stránky, a výsledkem byla nejen dobře zorganizovaná akce, ale také výrazné posílení týmového ducha – věřím v to !

Téma projektu na Hackathonu: Deepfakes

Naše týmová výzva se zaměřila na problematiku deepfakes. Zadání znělo: „Jak můžeme zvýšit povědomí lidí, aby nepodlehli deepfake podvodům?“ Toto téma mě okamžitě zaujalo, protože spojuje technologické inovace s klíčovými společenskými i etickými otázkami. Problematika deepfakes je nejen technická výzva, ale také nesmírně aktuální téma, zejména v kontextu dezinformací a kyberbezpečnosti.

(Složení teamu : Nicol Masariková, Lucia Dutková, Jana Kopecká, Markéta Filipenská (Borovcová), Jan Andersson, Martin Horák, Pavel Andrašší )

Díky Martinu Horákovi jsme mohli konzultovat s dvěma odborníky na dané téma. Milan, který pracuje v oblasti detekce deepfakes, a Pavel z organizace Fakescape, která se zaměřuje na mediální gramotnost. Poskytli nám zásadní vhled do aktuálních trendů a problémů. Diskutovali jsme o technologických nástrojích pro detekci deepfakes, o limitech současných metod, o možnostech prevence jejich zneužití a edukaci společnosti. Tyto informace nám pomohly lépe pochopit, kde může designový zásah přinést největší hodnotu.

Před konzultacemi jsme se dohodli na sdílení individuálních klíčových poznámek z konzultací, což zajistilo, že jsme mohli efektivně syntetizovat získané informace. Poté jsme rozdělili role v týmu (facilitace, hlídání času, stakeholder a decision maker) a definovali si základní otázky: co vytváříme, pro koho a v jakém kontextu. Tato fáze nám pomohla vytvořit jasnou strukturu pro další práci. Bylo zábavné vidět, jak se naše individuální pohledy spojovaly do uceleného rámce.

Proces návrhu a iterace

Pomocí user journey map jsme mapovali cestu z pohledu útočníka i oběti. Identifikovali jsme klíčové body, kde může dojít k intervenci. Velkým tématem bylo vymyslet jak intervenovat v rámci tzv. „GAPu“. Tedy v místě, kde má potenciální oběť ještě možnost couvnout/rozeznat, že něco není pravda.

Rozdělili jsme se do dvou podtýmů – jeden se zaměřil na edukaci a druhý na technologické řešení prevence a intervence v „GAPu“.

Po brainstormingu každý tým prezentoval své nápady, které jsme následně hodnotili pomocí dot-votingu. Výsledkem byly dvě hlavní oblasti: návrh kiosků pro individuální uživatele a nástroje pro firemní subjekty.

Nutno říci, že „GAP“ byl z mého pohledu dobrý nápad, ale nepovedlo se nám vymyslet jak by se dalo nějak intervenovat.

Výrazný posuv v procesu přinesla fáze individuální ideace a presentace nápadu ostatním kolegům. Díky odlišným perspektivám jsme se dokázali lépe podívat na složitosti problému z perspektivy někoho jiného.

Proces iterace a prototypování mi ukázal důležitost otevřenosti k názorům ostatních a schopnosti kombinovat různé přístupy do jednoho řešení. Zjistil jsem, že kreativní nápady často vznikají právě v momentech, kdy se zdánlivě protichůdné myšlenky propojí v jeden celek.

Den druhý: Prototypování a testování

Druhý den jsme začali rekapitulací a harmonogramem. Největší výzvou bylo přijít na způsob, jak uživatele autenticky vystavit šoku ze svého vlastního deepfaku.

Po dlouhých diskusích jsme se rozhodli pro simulaci v prostředí studentských kójí, protože naše konečné řešení s kioskem nešlo nasimulovat jinak než za použití nějaké ukradené ToyToyky. Subjektům jsme tajně (po jejich nevědomém souhlasu) během rozhovoru nahrávali hlas, který jsme následně syntetizovali pomocí nástroje ElevenLabs. Výsledný deepfake byl prezentován subjektům, aby mohli zažít jeho dopad.

Testing

Příprava této simulace zahrnovala vytvoření scénáře, testování technologie a sběr biometrických dat pomocí falešného a distraktivního dotazníků. Reakce subjektů nám poskytly cenný materiál pro vyhodnocení efektivity našeho přístupu a použité technologie.

Zásadní zjištěni z klonováním hlasu a vybraných subjektů je že :
– nejrychlejší klonování potřebuje 30sekund hlasového vzorku
– tím pádem kvalita klonování je někdy ne moc přesná. U některých lidí jako Roman Hřebecký, nebo pokusný subjekt Filip byl výsledek věrohodný
– u subjektů, kteří mají výrazný akcent, nebo nemluví dobře česky byl výsledek chabý.

Paralelně s tím druhý sub-tým pracoval na finalizaci prezentace.

Důležité bylo plánování a přizpůsobení se nečekaným výzvám. Výsledky testování byly fascinující a zábavné a potvrdily, že naše metoda má potenciál zaujmout a edukovat širokou veřejnost. Nutno říct, že tento guerilla testing mě opravdu bavil.

Dole naleznete vizualizaci našeho vítězného konceptu

Závěrečné zamyšlení

Dvoudenní Hackathon byl neuvěřitelně intenzivní, ale také nesmírně obohacující i přes některé frustrace vypsané více dole.

Téma deepfakes mě přimělo přemýšlet o etických aspektech technologií a o tom, jak mohou ovlivnit společnost. Designový proces mi pomohl lépe strukturovat myšlenky a efektivně komunikovat se spolužáky i odborníky – i když tohle je teď spíš retrospektivně, ale rozhodně jsem získal cenné zkušenosti s týmovou spoluprací a řešením problémů v reálném čase.

Tato zkušenost pro i dala uvědomění o oblasti designových výzev, přestože jsem se během některých fází necítil zcela komfortně. Jako nováček v tomto prostředí jsem často zůstával spíše v pozadí, zejména ve chvílích, kdy bylo třeba převzít otěže a rozhodnout, jaký proces nebo přístup na danou část aplikovat. Chybějící zkušenosti mě občas brzdily a vyvolávaly pochybnosti, což mě ale zároveň motivovalo se učit a pozorovat zkušenější kolegy, když už nic jiného

Těsně před Hackathonem mě navíc přepadla nemoc hlasivek, která omezila mou hlasovou kapacitu. Kvůli tomu jsem se vyhýbal úkolům spojeným s veřejným vystupováním a prezentacemi, což ovlivnilo moji roli v týmu. Přesto jsem se snažil přispět jinými způsoby – například pomocí analýz, podkladů a tichého naslouchání ostatním. Tato zkušenost mi ukázala, že i přes omezení může každý člen týmu najít způsob, jak přispět k celkovému výsledku.

Hackathon mi ukázal, že i omezený čas a zdroje mohou vést k hodnotným výsledkům, pokud se tým soustředí na spolupráci a sdílí společnou vizi.

Kde jsem zfailoval ? 

• Z nedostatku znalostí o procesech a metodách, které se v rámci design sprintu používají se dostavila frustrace z pasivnější role v teamu - přispěl jsem vůbec něčím?
• Nemožnost oponovat silným názorům opinion-leaderům (z důvodu neznalosti oboru ) mne upřímně v pár momentech frustrovala
• Organizování Hackathonu mi zabralo více času, než jsem myslel. Byl jsem příliš optimistický v časovém odhadu.
• Uvědomění si, že mám asi Blan Paper syndrom
• Frustrace z odmítání některých nápadů kolektivu, nebo i mého z odůvodněním, že to nemůže fungovat/je to blbost bez předchozí diskuze