Reflexe transferu metodologických dovedností

Reflexe plnění individuálního vzdělávacího cíle
Pavel Andrašší, Design IT (KISK FF MUNI), prosinec 2025

(text byl editován s pomocí AI asistenta – obsah a zkušenosti jsou autorské)

Výchozí pozice a cíl

Na začátku semestru jsem si v Edventura Canvasu stanovil cíl provést kvalitativní terénní výzkum v rurálním indickém prostředí zaměřený na adopci zemědělských technologií a naučit se adaptovat výzkumné metody podle kulturního kontextu. Snažil jsem se cíl formulovat podle SMART kritérií – měl jasný výstup (realizovaný dvacetidenní výzkum v severovýchodní Indii), časový rámec (listopad 2025) a byl relevantní k mému studiu.

Mým výchozím bodem byla relativně nějaká malá sebedůvěra v metodologické postupy. Věděl jsem, že umím strukturovat rozhovory, znám pravidla kvalitativního výzkumu, chápu základní principy.

Indie mi však ukázala mou slepou skvrnu: nevědomý předpoklad, že západní designové standardy fungují univerzálně.

Adaptace v terénu: od struktury k plynulosti

Adaptace v terénu: od struktury k plynulosti

Můj proces učení v Indii kopíroval Kolbův cyklus, ale ne lineárně – šlo spíš o iterativní spirálu.

První den ukázal, že strukturované rozhovory připravené podle učebnicových pravidel (best practices) nevytvářejí prostor pro autentické odpovědi. Zjistil jsem to relativně rychle tak, že mi lidé odpovídali zdvořile, ale povrchně.

Konkrétní adaptace

Během druhého dne jsem začal experimentovat s odlišným přístupem.
Místo „Dobrý den, dnes si povíme o používání aplikace“ jsem začínal povídáním o počasí, úrodě, lokálních problémech. Rozhovory trvaly déle, ale data byla výrazně bohatší.
Zjistil jsem, že formální otázka „Jak často používáte aplikaci?“ vyvolává generickou odpověď, zatímco neformální „A jak to bylo včera na poli?“ vedla k příběhům, ve kterých se technologie přirozeně objevovala nebo naopak chyběla.

Další adaptace se týkala prostředí. První rozhovory probíhaly v kancelářském prostředí, což vytvářelo formální atmosféru. Postupně jsem přešel k rozhovorům přímo na polích nebo externích lokacích mimo kancelář.

Data se výrazně změnila a lidé ukazovali problémy „on site“ místo abstraktního popisu.
Například jeden pracovník nedokázal vysvětlit, proč nečte informace na displeji, ale když mi ukázal telefon na přímém slunečním světle, bylo jasné, že jde o problém situational disability (situačního omezení) vlivem ne až tak špatného designu, ale environmentálních podmínek.

Třetí významná adaptace se týkala role pozorovatele. Zjistil jsem, že čím méně jsem „výzkumník s agendou“ a čím víc „člověk, který se zajímá“, tím autentičtější data získávám.
Začal jsem trávit čas s lidmi bez explicitního záměru sbírat data, ale spíše sdílet jídlo, pomoc na poli, povídat o rodině. Teprve pak přicházely rozhovory, ale už v kontextu vztahu, ne transakce.

Abstrakce a zobecnění

Z těchto adaptací jsem odvodil několik principů.

1. kulturní kontext určuje formu komunikace víc než obsah otázek.
2. prostředí není neutrální pozadí, ale aktivní proměnná ovlivňující kvalitu dat.
3. relationship building není „warm-up“ před výzkumem, ale jeho integrální součást.

Transfer zjištění do jiného kontextu

Klíčovým momentem semestru pro mě byl i transfer těchto poznatků do radikálně odlišného kontextu a to projektu na ZŠ Talent Vyškov v rámci předmětu Interakční design u Petra Kosnara.

Zjistil jsem, že principy adaptace z Indie jsou překvapivě přenositelné.

Adaptace

Stejně jako v Indii kancelářské prostředí vytvářelo formální atmosféru, u dětí by kabinet ředitelky představoval podobnou bariéru. V interview scriptu jsem explicitně definoval „ideální vs. špatné prostředí“ jako knihovna nebo rohový kout třídy místo úřední místnosti. Tento princip jsem odvodil přímo z terénní zkušenosti.

Framing komunikace

Zjištění o „sociálně žádoucích odpovědích“ z Indie jsem aplikoval na práci s dětmi, kde je tento fenomén ještě výraznější. V severovýchodní Indii jsem si všiml, že když se ptám „jak to používáte?“, lidé mi říkají, jak si myslí, že to mají používat. Když jsem změnil otázku na „co tady nefunguje?“, začali popisovat skutečné problémy.

S dětmi jsem použil obdobný princip, jen adaptovaný na jejich kontext a místo evaluace jejich odpovědí („je to dobré?“) jsem to zarámoval jako hledání chyb dospělého („hledáš, co jsem udělal špatně“).
Principiálně tak jde o stejnou techniku a to ponížit autoritu tak, aby respondent neměl pocit, že existuje „správná odpověď“.

Systematizace intuitivních postupů

V Indii jsem musel adaptovat v reálném čase bez nějaké propracovanější struktury. Pro práci s dětmi jsem naučené lekce systematizoval do více komplexního rozhovorového skriptu, který explicitně rozlišuje:

• Kdy jsou naváděcí otázky přijatelné (ověřování porozumění) vs. problematické (navádění k odpovědi)
• Jak adaptovat otázky podle věku (6-7 vs. 8-10 let)
• Jaké kulturní předpoklady dělám (digitální gramotnost, přístup k technologiím)

Tato systematizace byla možná díky reflexi z Indie a tím pádem bylo možno identifikoval vzorce adaptací, které jsem provedl intuitivně, a převedl je do opakovaně použitelného rámce.

Růstové myšlení a překážky

Během semestru jsem postupně přepnul z fixed mindset do growth mindset. První dny v Indii byly frustrující, ale zjistil jsem, že právě „nefunkční“ přístup jsou cenná data o tom, co v daném kontextu nefunguje.

Největší výzvou byl časový management.
Původní předpoklad o časové náročnosti byl nerealistický. Zjistil jsem, že důkladná příprava, provedení a analýza vyžaduje výrazně více času než projekty v učebně.
Zde vidím prostor pro zlepšení v oblasti time-bound plánování, aby byl cíl byl sice časově ohraničený, ale nedostatečně realistický. Zkušenost do příště.

Také jsem podcenil náročnost přepisu a analýzy v reálném čase. V Indii jsem neměl možnost nahrávat všechny rozhovory což znamenalo spoléhat se i na terénní poznámky.

Pro práci s dětmi jsem tuto zkušenost využil tak, že v testovacím skriptu jsem explicitně zahrnul audio nahrávání s jasně definovaným procesem získávání souhlasu rodičů i dětí.

Co si odnáším

Původní cíl jsem splnil, ale s jiným výsledkem, než jsem čekal.
Nenaučil jsem se jen „dělat výzkum v Indii“. Zjistil jsem, že dokážu vzít principy, které jsem musel vymyslet v jednom kontextu, a aplikovat je jinde.
Konkrétně s úplně jinou cílovou skupinou. Není to nějaká univerzální metoda, spíš schopnost rozpoznat, kdy a jak adaptovat přístup.

Konkrétní dovednosti:

• Zjistil jsem, že se dokáži rychle adaptovat metody podle toho, s kým pracuji a v jakém prostředí i podle toho jestli jde o kulturní kontext (Indie vs. Česko), věk účastníků (Indové vs. děti 6-9 let) nebo environmentální podmínky (venkovní prostředí vs. školní třída).
• Naučil jsem se systematicky reflektovat to, co dělám intuitivně. Vzít si poznámky z terénních situací a převést je do struktury, kterou můžu použít znovu.
• Přijal jsem, že první verze je vždycky nedokonalá. Iterace není selhání, je to normální součást procesu.